15. Ples hospice

1. 3. 2018, Hotel Koliba

 

 

Jan Baxant o poslání hospice

Kázání otce biskupa na výroční mši svaté.

Jan Baxant o poslání hospice

Hospic sv. Štěpána Ltm, 9.02.2019

Vážení a milí přátelé, nemocní i zdraví, drazí zaměstnanci, bratři a sestry,

     velice mě těší, že náš litoměřický hospic, vedený v křesťanském duchu, žije pod ochranou sv. Štěpána, křesťanského prvomučedníka, tedy vůbec historicky prvního krvavého vyznavače, svědka Ježíše Krista. Předpokládám, že nejen v naší Svatoštěpánské katedrále, nebo nyní nově i v Biskupském pivovaru U sv. Štěpána, se návštěvníci a hosté zamýšlejí nad životním dramatem prvního mučedníka, ale že i zde se vy, zaměstnanci a přátelé tohoto hospice, nemocní i zdraví, příbuzní pacientů a všichni ostatní dobrodinci, alespoň občas si připomenete osud člověka, který nevládl materiálními statky, ale vynikal pevným přesvědčením o smyslu života služby, a nezaváhal ani na okamžik, aby Krista, Kristův životní styl zradil. Prosím, zamysleme se sice nad jistě známými, ale stále důležitými skutečnostmi vztahů mezi námi lidmi i meziosobních vztahů, totiž vztahů mezi námi a Bohem, a to pohledem našeho prvomučedníka, když zde pod střechou tohoto hospicového domu se nutně musí tříbit jak vztahy mezilidské, tak i vztahy vůči Bohu, volajícího nás právě také k tomu, abychom si dávali záležet na věrnosti křesťanskému přesvědčení.

     Prvním bodem našeho zamyšlení může být všelidské vědomí o křehkosti kohokoliv z nás. Není nám, lidským bytostem, byť obdařeným mimořádnými schopnostmi dáno, abychom si ve všem vystačili sami. Ano, tendence, i jinak moudrého a prozíravého člověka být solitérem, jsou přítomny. Relativně brzy se však dostavují pochybnosti o vlastní síle a moci, a rozlet zbrzďují limity a hranice, logicky přítomné, neboť člověk navždy zůstává člověkem, není Bohem. A nejen to. V procesu zralosti člověka se objevuje i nutnost se opřít o druhé, touha po sdílení osudu a současně i ochota být druhým oporou. Sv. Štěpán umírá mučednickou smrtí jako jeden z prvních křesťanů, jako jeden úd tehdy ještě nevelkého Kristova těla – církve. Ze světa odchází, ale neodchází Kristovo dílo. Spolukřesťané, jeho příbuzní, ostatní jáhnové a církevní služebníci zůstávají. Byl jim dán příklad. Svatoštěpánský hospic musí mít podobné charakteristické rysy. Rodinní příslušníci do péče hospicových zaměstnanců odevzdávají své drahé nemocné s vědomím, že jim už nedokáží pomoci, i kdyby jakkoliv chtěli. A hospicová otevřená náruč je přijímá s nejlepšími úmysly je doprovodit právě v oněch velmi vážných chvílích lidského života, kdy tělesné i duševní lidské schopnosti nemocných slábnou. Na místě je potom naše vyznání, vyslovené taktně a ohleduplně, ale upřímně a přesvědčivě: "vyčerpali jsme všechny možnosti, podali jsme všechny dostupné léky, nejsme to my, kteří vládneme nad životem a smrtí. Pane Bože, nyní už musíš konat jen ty sám. Do tvých rukou odevzdáváme naše drahé i sebe." Statečný příklad křesťanské modlitby je vysloveně žádoucí a v této službě nutný.

     Druhým bodem naší meditace je ochota posloužit potřebným a nemocemi ohroženým lidem vlastními "léčivy" a uměním, osvojitelným každým z nás, totiž "být při tom, vnímat druhé, a ne stále jen sebe, naslouchat, nementorovat, nezahlcovat dlouhými únavnými a plytkými řečmi, nastavit své srdce, třeba i všelijak rozbolavělé, upřímně plakat s plačícími a upřímně se radovat s radujícími". Sv. Štěpán, jáhen, služebník u stolů chudých a pomocník v domácnostech už i pronásledovaných křesťanů, mohl účinně pomáhat a sloužit za jednoho předpokladu. Musel znát stav a potřeby těch, ke kterým přicházel ve jménu Kristově. Nemohl jim předkládat to, o čem by byl přesvědčen, že je to pro ně jedině dobré. Bez toho, aby jim nejprve trpělivě naslouchal, bez znalosti jejich skutečné životní situace, by jeho služba vycházela naprázdno. Ve světě, ve kterém se pohybujeme denně i my všichni, se zdá být stále více zřejmým, že vydatně prospějeme druhým, zvláště potřebným a trpícím, když je nezavalíme radami a pokyny, často jen teoretickými, ale budeme-li jim ochotni naslouchat a s nepředstíranou vnímavostí sdílet jejich stav, mnohdy stav ohrožení, ale nikoliv stav beznadějný. Je samozřejmé, že ten, kdo je ochoten naslouchat druhým, potřebuje se sám poradit a konzultovat své kroky obětavé služby se svými kolegy, či kolegyněmi. A nesmíme pominout ani konzultace sebešikovnějšího služebníka s božským Rádcem a Lékařem. Ten, kdo často vysilujícím nasloucháním vydává svou duchovní energii, musí zase načerpat novou.

     Třetím bodem dnešního zamyšlení je prostá, avšak zásadní otázka: jakou budoucnost má a může mít náš litoměřický Svatoštěpánský hospic, když se zpětně díváme na jeho už několikaletou minulost? Jedno je jisté. Takovéto zdravotnické a doslova pečovatelské zařízení je v současnosti nutné a už, jak vidno, nepostradatelné. Dovolím si parafrázovat slovo Ježíšovo: chudých, potřebných a nemocných, zvláště nevyléčitelně nemocných, budete mít stále pořád mnoho. Zdá se, že ani špičkové medicínské a léčitelské a všeobecně nemocniční vymoženosti, nedokáží vyloučit přítomnost lidských nemocí, bolestí a trápení. Chceme-li uvažovat o citelném navýšení finančních prostředků právě pro instituty tak legislativně trestuhodně zanedbávané, jako jsou hospice, pak tato úvaha bude správná za podmínek, že jednak naši zákonodárci, které při volbách vybíráme zcela svobodně, budou skutečnými našimi zástupci v hájení práv i těch, a především těch, kteří se dovolávat už pro nedostatek svých sil nemohou, avšak nezcizitelné právo na důstojný závěr své pozemské životní pouti a na důstojnou smrt mají. Další podmínkou v úvaze o materiální stabilitě hospicového zařízení je, otevřeně a jednoduše řečeno, naše vlastní podpora hmotná i duchovní. Jsme přesvědčeni o naléhavé potřebě existence hospice sv. Štěpána v Litoměřicích? Jestliže ano, pak jej chápejme jako naše společné dílo, odkázané také na naši osobní pomoc. Dobrodinců není nikdy málo, ale ani dost! Kéž vaše přátelství i nadšení, službu a veškerý zájem o tento hospicový institut, Bůh požehná.

Jan Baxant, biskup litoměřický

nahoru