Máme nový ESHOP!

Odešel na druhý břeh...

Co se také dělo v hospici při Běhu pro hospic. Monika Marková

Odešel na druhý břeh...
Rozdali jsme poslední medaile, poděkovali těm nejdůležitějším partnerům a pomalu začínali uklízet, když mi kolega strčil do ruky telefonní číslo, na které prý mám rychle zavolat. Na druhé straně byla maminka mladého muže, pro náš příběh mu říkejme třeba Dan, která potřebovala nutně jeho transport z 26 kilometrů vzdáleného místa do hospice.
Za normálních okolností by takto překotný příjem nebyl možný, Dan byl však s námi v kontaktu od ledna, hospitalizován v hospici byl týden na začátku května na nastavení léčby bolesti a domů jsme ho propouštěli na jeho vlastní přání a s tím, že kdykoli bude třeba a bude místo, přijmeme ho zpět. Samostatnost a možnost ještě z domova pracovat byla pro něj velmi důležitá. A protože bydlel sám a neměl pečující blízkou osobu, nemohli jsme ho přijmout do domácího hospice.
Volala jsem mamince a slyšela její strach a velkou obavu – syn bydlí sám a celý pátek jí nezvedal telefon. To se někdy stávalo, když tvrdě spal. Ale dnes jí to nedalo a rozjela se za ním. Našla ho v lůžku, téměř nereagujícího, a strašně bolavého. Potřeboval umýt, ale na každý dotek reagoval bolestivě. Byla bezradná. A mě bylo jasné, že je třeba rychle nějak pomoci. Chtěla být se svým synem. My ho tu známe…
Hospic nemá vlastní sanitu. Česká legislativa říká, že sanitu může hospic napsat při propouštění nebo překladu, nemůže však napsat sanitu na to, aby přivezla pacienta při příjmu. To musí propouštějící zařízení nebo praktický lékař.
Díky veliké vstřícnosti Danovy ošetřující onkoložky a také dispečerky zdravotní dopravní služby SANILIT, s.r.o, se nakonec přepravu zajistit podařilo. Ale až mezi třetí a půl čtvrtou odpoledne. Dvě a půl hodiny jsou někdy delší než den. Telefonovaly jsme si s maminkou dlouho. Na cestě byl také druhý syn, aby pomohl. Snad se to podaří zvládnout, doufaly jsme. Vyslovily jsme to, co jsme obě tušily. Blíží se závěr Danova života, sanitka to nemusí stihnout. Mluvily jsme o tom, co teď má smysl. Být s ním, osvěžit ho žínkou, navlhčit ústa.
Byla sobota. Sloužila externí lékařka. Ještě v pátek byl hospic plný, nyní ale jedno místo máme. Není to obvyklé, abychom dělali příjem o víkendu, není obvyklé, aby externí lékař přijímal nového pacienta, ale všichni jsou maximálně vstřícní a ochotní. A tak zatímco venku před chvílí vydali běžci, co mohli, tady se rozbíhá také akce naplno – připravit pokoj pro příjem, vyplnit všechny dokumenty, nachystat již předem léky proti bolesti a další, aby Dan dostal okamžitou pomoc.
Když přijel, bylo potřeba ještě připravit kyslík, hovořit s maminkou. Jakmile zabraly léky, ulevilo se mu. Byl trochu v kontaktu, ale bylo jasné, že se vzdaluje. Na ten druhý břeh odešel v neděli odpoledne. Doprovázen maminkou a naším personálem.
Přišlo mi důležité to napsat. Možná víc kvůli mně – Dan měl stejnou profesi a byl jen o malinko starší než já. Od roku 2012 se potýkal s velkými zdravotními obtížemi, ale ještě v pondělí pracoval. Směli jsme mu pomáhat v průběhu nemoci a doprovodili ho i v závěru. Ale snad je to důležité i pro vás, pokud jste dočetli až sem. Děkuji z celého srdce všem svým kolegům, kteří tyto mimořádné situace zvládají s obrovskou ochotou a laskavostí. Nad rámec všeho, co by museli. A děkuji vám běžcům, že svou podporou umožňujete hospici poskytovat služby tak, jak je potřeba a nejen tak, jak by nám to omezené prostředky dovolily.
Radost ze života někdy střídá smutek - hospic je tu pro ty, kteří odcházejí a vy jste tu pro hospic. Děkujeme.
nahoru