AKCE HOSPICE - KALENDÁŘ

Příběhy dobrovolníků

I dobrovolnické příběhy jsou často krásné a hluboké

Příběhy dobrovolníků

Šárka

Jsem neskonale pyšná na to, že mohu být dobrovolníkem právě v našem Hospici. Docházet do Hospice je pro mě odměnou, vždy si tu dokonale odpočinu, potkám se s milými lidmi. Je tedy pro mě místem setkávání. Hned při vstupu do hospice mě uvítá klid a mír, který je jakoby prostoupen celým hospicem.

Personál je vstřícný, nešetří úsměvy, přestože je jejich práce těžká a fyzicky náročná. Jako dobrovolník se tu cítím platně a vítaně, je o nás dobrovolníky postaráno po všech stranách.


Lenka P.

Dobrovolnictví v Hospici sv. Štěpána v Litoměřicích je úžasná záležitost. Učím se mnoho důležitých drobností, které mi jsou v běžném životě velkým přínosem. Komunikace s personálem a doktory v hospici jsou naprosto skvělé a proto s pacienty můžeme podnikat výlety, cesty na výstavy a také cesty do cukráren na kávu či zmrzlinu. Necítím se jako dobrovolnice, ale jako člověk, který je v hospici brán jako součást kolektivu a je mi tam díky vstřícnosti všech moc dobře. Odměna za příjemně strávené odpoledne jsou úsměvy pacientů, na které hodně často vzpomínám.


Lenka S.

Dny nám všem ubíhají. Některé jsou lepší, některé jsou horší. A už i já jsem se dostala do situace, kdy mi začali odcházet mí nejbližší. Najednou jsem zjistila, jak nepřipravená jsem. První, co asi většinu z nás v naší společnosti napadne je oslovit ošetřujícího lékaře. Lékař vám ve většině případů popíše předpokládaný průběh nemoci, informuje vás o možnostech léčby, přípravcích utišujících bolest a nabídne hospitalizaci. Touto zkušeností jsem si prošla a k mému velkému štěstí nebyla jediná. Praktický lékař nám doporučil kontaktovat Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích. A začaly se dít VĚCI … Už první telefonický rozhovor s pracovnicí hospice pro mě byl velmi příjemný. Osobní setkání se zaměstnanci, prostředí a péče samotného hospice předčilo má optimistická očekávání. Najednou se mi dostalo zkušenosti, že ze světa lze odejít v minimálních bolestech, v doprovodu svých nejbližších a dokonce doma.  Proto, když na mě na webových stránkách hospice vykouklo, že se otvírá seminář pro dobrovolnickou práci v domácím hospici, řekla jsem si: „Ano, to je to co dává další rozměr mému bohatému životu.“. Už z první lekce semináře jsem domů šla s pocitem, že všichni co jsme se tam setkali, děláme věci srdcem a právě to klienti, ať odcházející nebo doprovázející, potřebuji. Seminář i praxe mi toho tolik dává do mého osobního života a tím i mým blízkým, že to nelze ani sdělit, to si musí člověk zažít sám. Jedno vím jistě, už nemám z bolesti a smrti tak velké obavy.

Na závěr si dovolím použít slova Fjodora Michaljoviče Dostojevského: „Je to velké tajemství lidského života, že starý zármutek ponenáhlu přechází v tichou a něžnou radost.“.


 

nahoru